Léčení pomocí elektrického proudu, nebo narovnání páteře skrze zavěšení na vztyčený trojúhelník? Ne, to není žádný scénář hororového filmu, ale léčebné praktiky minulého století. Jednou z nich je také lobotomie, jedna z nejkontroverznějších medicínských metod, která kdy spatřila světlo světa.
Co je to lobotomie a jak se provádí? Jak se lobotomie mozku dotkla známé rodiny Kennedyových? A jak pomohl k zastavení této metody český režisér Miloš Forman? Nejen to se dozvíte v našem článku.
Co je lobotomie?
Samotný název lobotomie pochází z řeckých dvou slov lobos (mozkový lalok) a tome řez. Při této operaci byla lidem přerušena nervová vlákna, která spojují mozkový lalok s dalšími částmi mozku. Byla využívána k léčení závažných duševních poruch, jako například schizofrenie, těžké deprese nebo přílišná agresivita.
První lobotomii má na svědomí portugalský lékař António Egaz Monis. První lobotomie byla provedena třiašedesátileté ženě, která se potýkala s těžkými depresemi a schizofrenií, která se u ní projevovala paranoidními stavy. Monis se nechal inspirovat experimentem z roku 1935, při kterém byly přerušena nervová vlákna samici šimpanze za účelem potlačení abnormální agresivity zvířete. Operace byla úspěšná, agresivní projevy se radikálně snížily, a tak si Monis řekl, proč neléčit i u lidí duševní nemoci chirurgicky. Jako první přišel s pojmem psychochirurgie.
Frontální lobotomie mozku - postup
První lobotomie byla provedena pomocí injekční stříkačky a dvěma otvory vyvrtanými do lebky. Těmi byl zaveden alkohol přímo do mozku, čímž byla přerušena nervová vlákna. Operace dopadla úspěšně, a tak Monis začal operovat další pacienty. Lobotomie jako všechny jiné metody procházela postupně vývojem.
Ačkoliv se původní varianta se zavedením novokainu a adrenalinu přímo do mozku osvědčila, lékaři operovali tak trochu naslepo. Nedokázali přímo odhadnout destrukci nervových vláken, protože k mozkovému laloku neměli přímo přístup. Proto pak došli k vynálezu speciálními skalpelu, tzv. leukotomu. Výsledky této operace začaly pomalu nabývat na významu, až v roce 1949 obdržel za objev této revoluční metody Nobelovu cenu. A to znamenalo jediné – lobotomie se začala rapidně šířit po celém světě.
Rozmach lobotomie v USA
O úspěších Monise se začalo v lékařských kuloárech šuškat ještě předtím, než obdržel Nobelovu cenu ba i před samotnou první operací. Již v roce 1935 se Monis setkal s americkým lékařem Walterem Freemanem. Ten provedl svou první frontální leukotomii společně s kolegou Jamesem Wattsem již v roce 1936. Z výsledků lobotomie nebyli nadšení jen oni, ale i svět kolem nich. Lobotomie se stala „hitem“ a již během dvou měsíců od první operace, měli odoperováno dalších 20 pacientů. Do roku 1942 se počet zvýšil na 200.
Freeman a Watts veřejně prezentovali své výsledky. Údajně u 63 % pacientů došlo ke zlepšení duševního stavu, 23 % pacientů neudávalo změny a stav zůstal stejný a u zbývajících 14 % došlo ke zhoršení stavu. V tomto bodě je nutné dodat, že tehdy tyto závěry nebyly prováděny odborně. Tehdy neexistovaly žádné obecně platící stupnice a porovnání stavu „před a po“ nebylo určováno podle nějaké škály, ale spíše podle názoru samotného Freemana.
Transorbitální lobotomie postup
Freeman a Watts nebyli spokojeni se současnou metodou lobotomie a začali přemýšlet, jak celý proces zjednodušit. Freeman se nechal inspirovat u svých italských kolegů, kteří využívali jako „přístupovou cestu“ k frontálnímu laloku mozku strop očnice, tedy laicky skrze oko. Tento proces si Freeman nacvičil doma pomocí sekáčku na led na grapefruitech a v roce 1946 provedl první transorbitální lobotomiii.
A jak samotná operace probíhala? Freeman a Watts začali lobotomii provádět pomocí špičatého nože, který vedli do mozku nad oční bulkou. Zkrátka nadzvedli oční víčko, prorazili kost oční jamky k mozku, párkrát „zaštrachal v okolí“, čímž poškodil a přerušil nervová vlákna. Tímto způsobem si „zkrátil cestu“ k frontálnímu mozkovému laloku a celá akce byla do pár minut vyřízena. O této nové revoluční metodě informoval svého kolegu Wattse až po několika provedených zákrocích. Watts ale považoval tento způsob za příliš riskantní a dal od celého „projektu“ ruce pryč. Freeman se ale nenechal zviklat a pokračoval.
Lobotomile
O geniálnosti nové metody byl Freeman skálopevně přesvědčen a začal ji používat na jakékoliv psychické poruchy. Nehleděl na věk pacienta, nebo na jiné symptomy. Zkrátka, stačilo mít občas špatnou náladu, sem tam nějaký hysterický záchvat a už jste mohli jít pod kudlu. Freeman udělal z lobotomie zákrok na 5 minut, a proto se rozhodl, že je zbytečné, aby za ním pacienti chodili do nemocnice, protože by vše zbytečně trvalo moc dlouho. Místo toho si pořídil dodávku, kterou nazval Lobotomile, a pacienty operoval na svých cestách po USA. S nějakou sterilizací nebo zkoumáním stavu pacienta si moc hlavu nelámal.
Freeman provedl na 3439 operací ve 23 státech USA. Roku 1967 provedl svou poslední lobotomii, která ho stála lékařskou licenci. Při operaci pacientce poškodil mozkovou tepnu, která způsobila vnitřní mozkové krvácení pacientky a následnou smrt.
Na kom byla prováděna lobotomie?
Asi nejčastějším nejen Freemenovým pacientem byla žena v domácnosti s těžkými depresemi. Je ovšem na pováženou, co tehdy termín těžká deprese znamenal. Jednalo se z velké části o ženy, které nepracovaly, nestudovaly a jejich jediná starost byla vést domácnost a starat se o muže. Tyto ženy pochopitelně nevynikaly nejpozitivnějším přístupem k životu.
Lobotomii se ale nevyhnuli ani muži, například ty, u kterých se projevovala zvýšená míra agrese. Stejně tak dětem, který byly agresivní nebo hyperaktivní. Zkrátka každý, kdo nezapadal do kolonky „normální“. Dnes by se jednalo o děti, kterým jsou diagnostikovány poruchy autistického spektra.
Následky lobotomie
Proč je vlastně tato metoda tak kontroverzní a jaké měla následky? Ačkoliv Freeman a jiní prezentovali své výsledky jako nadprůměrně úspěšné, pravda byla jiná. Až 30 % pacientů, kterým byla provedena lobotomie, byla zákrokem vyvolána epilepsie. U jiných se začaly vyskytovat potíže v podobě prasklých cév, vnitřního krvácení a náhlých úmrtí.
Mimo fyzické následky se ale u pacientů projevovaly i následky psychické. U pacientů docházelo ke změnám osobnosti, apatii či útlumu. Často používaný termín je ve spojení s lobotomií tzv. ztráta životní jiskry. Dal by se také použít výraz „tělo bez duše“. Není ovšem fér tento následek připisovat všem. Tyto následky se začaly vyskytovat přibližně u jedné třetiny odoperovaných pacientů.
Nejznámější pacienti - Rosemary Kennedyová
Asi nejznámější a mediálně nejvíc propíranou osobou, která podstoupila lobotomii, byla sestra tehdy budoucího prezidenta Spojených států amerických J.F. Kennedyho, Rosemary Kennedyová. Na rozdíl od svých bratrů jí nebyla dána do vínku vysoká inteligence a při povinných IQ testech dosáhla hodnoty mezi 60 – 70 stupni. Přestože podle údajů získaných z jejího deníku se chovala jako „normální dítě s normálními zálibami“ a zvládla i takové situace, jako recepci u krále Velké Británie, Jiřího VI.
Během pubertálního věku začaly Rosemary ovládat nekontrolovatelné záchvaty vzteku či prudké změny nálad. Pravděpodobně si velmi silně uvědomovala, že nemůže držet krok se svými chytrými sourozenci. Poté, co již po několikáté utekla ze vzdělávacího zařízení, rozhodl její otec Joseph P. Kennedy o provedení lobotomie. Tehdy bylo Rosemary 23 let a její matka se o tom dozvěděla až po prodělaném zákroku. Operaci provedl James Watts za supervize doktora Freemana. Následky této lobotomie byly katastrofické. Při zásahu došlo k nenávratnému poškození mozku, jehož výsledek bylo těžké mentální postižení a retardace. Rosemary se dostala na úroveň dvouletého dítěte a nebyla schopná žít sama bez cizí pomoci. Rodina ji odklidila do azylového zařízení, kde Rosemary žila až do svého úmrtí v roce 2005. V děsivém stavu tak přežila nejen svého otce ale i své zavražděné bratry.
Lobotomie a Miloš Forman – co s ní má společného?
S operací jako takovou nic. Režíroval ovšem známý film Přelet nad kukačím hnízdem, který vznikl na motiv románu od Kena Keseyho s názvem Vyhoďme ho z kola ven. Ve filmu je hlavní postavě provedena právě lobotomie mozku a ukazuje, jak z člověka dříve plného elánu a energie vznikla po zákroku troska. I díky tomuto filmu se o lobotomii mozku začalo ve společnosti více mluvit, což způsobilo téměř stoprocentní vymizení lobotomie z chirurgických sálů.
Lobotomie v současnosti
V současné době se k léčbě duševních poruch používají nejčastěji psychofarmaka. Jedná se o nejmíň invazivní způsob. V posledních letech začíná být popularizováno také používání psychotropních látek a jiných metod, které navozují transcendentní stavy. I to je ovšem mnoha lidmi a odborníky nazíráno negativně a jedná se především o nelegální praktiky. Chirurgické zákroky v této oblasti jsou tou nejkrajnější možností. Provádí se u pacientů, jejichž diagnóza je již několik let neměnná, jejich návrat do běžného života je zcela nemožný a toto je pro ně poslední naděje na zlepšení stavu. I tak se jedná ale o kontroverzní zákroky.
Asi těžko odpovědět na otázku, co je ještě etické a správné a co už ne. To nejmenší, co můžeme v této oblasti udělat, je poučit se z minulosti a nedopustit, aby se historie opakovala.
